Mistrovství Evropy 2024 - Cadenazzo, Švýcarsko

18. září

Jako každý rok jsme věděli, že nás čeká mistrovství Evropy. Dlouho jsme ale neměli žádné podrobnosti, protože všichni řešili hlavně olympiádu. Když jsme se tedy dozvěděli, že se bude konat 18. září ve Švýcarském Cadenazzu, na nic jsme nečekali a poslali naše nominace. Těmi byli Mikuláš Řehořík, Martin Habada a samozřejmě za ženskou kategorii Iveta Miculyčová.
S Martinem jsem se potkal jako první na Českém svazu cyklistiky, kde naše cesty obvykle začínají. Odtud jsme mířili na Pražské letiště, kde zrovna přiletěl Miki ze závodu v Barceloně a už jsme jeli směr Švýcarsko. Ivet i s parťákem Jezzou letěli také z Barcelony, ale než aby to brali přes Česko, zvolili pohodlnější variantu letět přímo do Švýcarska. Pro nás jen výhoda, protože jsme s klukama přijeli až pozdě večer a bylo velmi příjemné neřešit ubytování, ale rovnou skočit do postele.

První den byl odpočinkový. Potvrdili jsme účast, proběhl krátký meeting, kde nám bylo řečeno co a jak bude probíhat a zbytek dne byl náš největší problém to, co si dáme k večeři.
Čtvrtek byl už více nabitý. Tréninky byly striktně rozdělené a nikdo si nechtěl nechat ujít ani minutu v parku. Každý z našich tří jezdců byl v jiné skupině, což ve výsledku znamenalo, že jsme na místě strávili celý den. To však neznamená, že by se někdo stihnul nudit. Už v tréninku se bylo opravdu na co dívat. To jsme ale ještě nevěděli, že si většina jezdců nechává ty největší bomby až na samotný závod.

Následující den začal kvalifikací žen. Na Ivet byla znát značná nervozita. Není se taky čemu divit, když chcete potřetí obhájit titul nejlepšího jezdce v Evropě. Poslední rychlá zahřívačka a už nám Ivet jede. Myslím, že jsem obě její minuty snad ani nedýchal, ale Ivet už je profík a kvalifikuje se z 1. místa. Hned po ženách byli na řadě muži. Oba naši borci měli připravenou skvělou jízdu, bohužel ale Mikimu sjela noha a Martin špatně dopadl a vyjel z parku. Bodově zatím byli na postupujících místech, ale na svou jízdu ještě čekalo poměrně hodně jezdců, takže nervy opravdu tekly. V jedné z těchto jízd jsme zažili slušnou facku, která nám připomněla, jak je tento sport nebezpečný. Jeden z Maďarských reprezentantů měl opravdu ošklivý pád. Zhruba hodinu všichni čekali a doufali, že nakonec vstane a vše bude v pořádku. To se ale nestalo a musela ho odvést záchranka. Pravděpodobně kvůli zákonům ve Švýcarsku dále muselo proběhnout policejní vyšetřování jak ke všemu došlo, kvalifikace tedy byla odložena na další ráno. Cesta z parku na ubytování byla tichá. V tuto chvíli už jsme věděli, že Martin nepostoupí, ale Miki pořád šanci měl. To nám však v tu chvíli vůbec hlavou neběželo. Jediné na co jsme mysleli byl ten pád.

Sobota byla o něco veselejší, když jsme po příjezdu zjistili, že náš Maďarský kolega je při vědomí a bude v pořádku. Čeká ho dlouhá rekonvalescence, ale dá se dohromady. My jsme tedy mohli zpátky myslet na výsledky a doufali že se Miki do toho finále dostane. O půl hodiny později bylo rozhodnuto. Finále mu uteklo o jedno místo, které dělil jeden jediný bod. Po kvalifikaci mužů jsou tedy finální výsledky Martin Habada - 21. místo, Mikuláš Řehořík - 13. místo. Nebyl ale čas dlouho věšet hlavu, protože na řadě byla Ivet. Věděli jsme, že tady rozhodne jediný trik, který měla Ivet z holek jako jediná v kapse. Flair. V tréninku ho udělala snad 10x s úspěšností něco okolo 60%. To by teoreticky znamenalo, že když má 2 jízdy, tak stačí zbytek jízdy dát a ten flair tak prostě v první nebo druhé jízdě padne.

První jízda vypadala dobře, všechno vyšlo tak jak mělo a na řadě bylo ono otočení přes hlavu. To ale nedopadlo. Jediné co dopadlo, byl Ivetin loket na drsný beton. Rychle jsme ji zavolali k sobě, abychom zhodnotili situaci. Jízda s pádem stačila jen na 11. místo. Prostě to muselo padnout. Ještě do toho se Britské reprezentantce povedla skvělá jízda, takže bylo opravdu třeba máknout. Ivet jsme tedy namotivovali co to šlo a už jela. Stejně jako v první jízdě proběhlo vše hladce a už byl čas točit se vzhůru nohama. Čas jakoby plynul zpomaleně když byla hlavou dolů a když dopadla na obě kola, doslova jsme skákali radostí. Každopádně v návalu obrovské euforie a adrenalinu Ivet neodhadla poslední skok a sjely jí nohy. Malá chyba na konci jízdy nakonec zapříčinila, že je z toho pro Ivetu Miculyčovou 2. místo. Neberte mě špatně, pořád je to obrovský úspěch a všichni jsme měli ohromnou radost, že vezeme domů medaili.
Místo velkých oslav jsme ale museli zabalit kola, protože hned ve 4 ráno nás čekal odjezd. Ivet a Jezzu jsme vyhodili v nedalekém Luganu, odkud dál pokračovali na letiště a mně s klukama zbývalo asi 12 hodin cesty domů. Ta uběhla poměrně rychle, protože oproti cestě na místo, kdy jsme projížděli Švýcarskem až za tmy, jsme si mohli užívat nádherné výhledy za východu slunce. Východ se pomalu proměnil v poledne, poledne v západ a zhruba s ním jsme přijeli domů a tenhle výjezd úspěšně zakončili.

Mistrovství Evropy je sice za námi, ale stále nás čeká Mistrovství Světa, ze kterého se Vám zase ozveme. Já si teď aspoň dám nějakou dobu pauzu od plánování výjezdů a využiju poslední slunné dny na nějakou tu procházku venku, nebo si dáme s kamarády šachy někde v parku. A nebo taky ne, budeme jezdit na kole co to dá a padne nejedno pivo na oslavu úspěšného skoro zakončení sezony. 

TF